Nedávno se mi poprvé ozvali, jestli nemám zájem o venčení středně velkého pejska 3 dny v jednom týdnu. Samozřejmě jsem byla nadšená a souhlasila. :) Zanedlouho se mi ozvala jeho pánička a domluvily jsme se, že se sejdeme ještě předtím, abych pejska poznala. :-) (trochu jsem se obohatila ve svých dovednostech v anglickém jazyce :D paní je totiž cizinka). Paní byla přes internet hrozně milá a byla s ní super domluva. Takže jsem se těšila a doufala, že bude všechno pořád tak v pohodě. :-)
Jenže čím víc se blížil den, kdy jsem měla přijít za ní do bytu, začala jsem být paranoidní - a to doslova. Hlavou se mi honily myšlenky typu "Vždyť já jdu domů k úplně cizím lidem! Lákat lidi na venčení psů, chytré! Jsem tak snadná oběť! Co když mě zabijou a pak prodaj moje orgány, vždyť tak se to přece dneska dělá. Já nechci takhle umřít!!" A už už jsem to málem dohnala tak daleko, že bych to celé odpískala. Pak jsem ale sebrala svý pomyslný koule a řekla si, že přece nebudu srab. A že teď už to odvolat nemůžu, když na mě paní spoléhá, jak by teď asi narychlo našla někoho místo mě?
A tak jsem tam jela. Všechno to ze mě spadlo už po cestě tam, úplně jsem si však oddechla až ve dveřích, kde se na mě zubila moc sympatická paní/slečna a podávala mi ruku. I přesto, že jsem jazykový analfabet, jsem ji rozuměla všechno, co mi říkala a dokonce jsem se na pár vět taky zmohla. :-D Jak já jsem se styděla za ten svůj strach, pane bože! Ale abych nezapomněla na toho nejdůležitějšího...
Huntera jsem si okamžitě zamilovala! Doufám, že i on mě, hned jsem si totiž vysloužila poctivého psího hubana. :-) Je to zlatý pejsek, není už nejmladší, takže není nijak divoký, spíš takový klidný dědeček. Doma jsem pak pátrala, jaká je to rasa, tak abyste měli představu, můžete se mrknout tady. (Přímo jeho fotky tu teď nemám, ale můžete se podívat na můj instagram, kam jsem jednu před pár dny dala.) Všechny naše procházky proběhly uplně v pořádku. Jednou jsem ho teda musela hodně přemlouvat, protože venku bylo ošklivě a jemu se nechtělo z pelíšku, ale nakonec jsem ho ukecala. :-D A jak byl nakonec rád!
Po poslední procházce a vrácení klíčů jsem začala být smutná, protože mi přirostl k srdci a chtěla jsem ho ještě někdy vidět. Dlouho jsem ale nesmutnila, protože včera mi paní napsala znovu s prosbou, zda bych v příštích třech týdnech zas nedělala Hunterovi procházkovou společnost. :-) Některé dny jsem musela kvůli škole odříct, ale většinou mi to vychází. Udělalo mi to hroznou radost a opravdu se na to už moc těšim. :-)
Jsem hrozně ráda, že jsem se na to nevykašlala. Psy miluju, v budoucnu bych se jim chtěla nějakým způsobem věnovat. Je to směr, kterým mě to hodně táhne a myslím, že bych v tom mohla být dobrá. Doufám, že mi to vyjde. Mám v hlavě takový plán, ale ještě je hodně brzo na to, abych něco vykřikovala do světa...
Tak, to by bylo k tomu, jak se poslední dobou mám. Co je nového u vás? Nechystáte se náhodou teď o víkendu na výstavu For Pets? Já tam půjdu letos poprvé, tak jsem moc zvědavá. (Díky té mé brigádě mám čestnou vstupenku, udělali mi tímhle obrovskou radost, protože jsem si to plánovala už dávno předtím.)
Mějte se krásně a užijte si víkend! :-)
.jpg)
