Jak už vám asi název článku napověděl, chtěla bych vám dneska povyprávět o mém hubnutí. O tom, že něco takového napíšu, uvažuju už opravdu hodně dlouho, ale stále jsem to odkládala s tím, že to napíšu, až budu víc ve formě a budu to brát jako takové
ohlédnutí. Místo toho tu teď sedím naprosto nespokojená se svým vzhledem, a tak toto budu brát i jako motivaci sama pro sebe. Pokud mi pak budete chtít napsat, jak jste začínali vy a jaké to pro vás bylo, budu jen ráda!
První myšlenky ba hubnutí u mě přišly už na základní škole. Vždycky jsem bývala takový
buřtík mezi hubenými spolužačkami. Na hodinách tělocviku jsem byla pravidelně nejhorší a dělalo mi problém i vyšplhat po tyči. (Teď si mě ale prosím nepředstavujte jako úplného buřta, byla jsem silnější, ale né nějak obézní nebo tak. :D) A jako každé holce mi to začalo vadit, takže jsem se rozhodla, že budu "držet dietu". Moje dieta vypadala tak, že jsem přestala snídat a moje školní svačiny končily v koši. Obědvala jsem normálně a k večeři jsem si dávala jogurty (výjimečně s müsli). K tomu jsem doma každý večer dělala 100 sklapovaček. No prostě boss. :-D Něco málo jsem zhubla (pravidělně jsem se vážila), ale samozřejmě jsem to moc dlouho nevydržela a začala pak jíst zase
normálně. Můj problém byl v tom, že jsem měla hrozně ráda sladkůstky a večerní brambůrky o víkendech u televize. A pohyb jsem z hloubi duše nenáviděla. Mé koníčky se týkaly hudby. Jeden čas jsem sice chodila na aerobic (k tomu jsem se později i vrátila, nechci předbíhat), ale moc dlouho jsem u toho nevydržela. Byla jsem totiž nejhorší. Pak jsem teda váhu nějaký čas zase neřešila, něco jsem zhubla sama od sebe, když jsem odešla na střední, tak už jsem si alespoň nepřipadala jako váleček. Ale ta touha po štíhlosti tam byla.. A to dost.
Potom přišlo léto 2013, které jsem strávila s přítelem v Praze (pořád jsem chodila na gympl, ale na prázdniny jsme si našli brigádu, a tak jsme mohli být pořád spolu). Koupili jsme si kolečkové brusle a skoro každý večer jsme vyráželi ze Strahova na
Ladronku dát si pár koleček. Bylo to naprosto boží. :-) Jenže... u konce okruhu stojí největší Kaufland v ĆR :D, takže jsme si tam vždycky skočili pro nákup. A já samozřejmě pro nanuka na osvěžení. Vždycky ale se slovy: "Tohle je muj poslední, jo? Musim taky jíst zdravě, když teď tak sportujeme." Jenže to léto jsme taky jedli spousti cereálií typu Cini-Minis, k večeři třeba párky v rohlíku a tak. Takže to nebylo uplně ideální. Sice jsem díky pohybu nic nepřibrala, ale ani jsem se nijak nepřiblížila své vysněné postavě.
Takový ten zlomový okamžik, o kterém všichni mluví, přišel až v září. Ta chvíle, kdy se vám prostě něco přepne v hlavě a vy se to toho fakticky zahryznete a makáte jako šroub. Přítel se chystal zpátky na kolej a já měla zůstat zase sama doma. Jeden z mých dvou impulzů byl ten, že jsem se doma nudila. Nechtělo se mi s nikým chodit ven (vzpomínám si, že v té době jsme se nějak i rozešly s mou dobrou kamarádkou), ale čas jsem nějak zabít potřebovala. Učení nepřicházelo v úvahu, protože maturita byla
daleko. A pak se stalo to, že jednou, když jsem znuděně sjížděla facebook, vyskočila na mě...
-
"30ti denní výzva"
Marika a její hubnoucí hnutí na facebooku byla pro mě osudová! Její cvičící plány zaručovaly první výsledky už po třiceti dnech a to bylo něco, co jsem potřebovala slyšet. Ujištění, že když do toho dám všechno, bude to fungovat. A taky fotky těch, kteří už to zkusili přede mnou - a světe div se, oni ty výsledky měli! Tak proč né já? Začala jsem tedy skoro každý den dřepovat a posilovat břicho. Hlavní bylo ale to, že jsem zásadně změnila jídelníček. Všechno nezdravé jsem úplně vyřadila a postupně jsem se učila, jak a co správně jíst. Zkoušela jsem různé vychytávky podle Mariky a ono mě to opravdu bavilo. O to víc, když jsem viděla, že fakt hubnu! Cítila jsem se čím dál tím líp a krásnějš. :-) Určitě všechny tenhle pocit znáte.
Asi po měsíci a něco cvičení s výzvou (a i po nějakých výsledcích) jsem při prohlížení receptů na stránce výzvy narazila na jeden, který nebyl od Mariky ale od "nějaké"...