27.4.15

Blind Girl

Dneska to bude jeden povídavý článek :-)

book | via Tumblr

Minulý týden se mi stala taková zvláštní věc, se kterou bych se s vámi chtěla podělit. Teda ona vlastně nebyla až tak moc zvláštní, bylo to něco úplně obyčejného, avšak zanechalo to ve mně spoustu myšlenek, o kterých musím přemýšlet. 

Jela jsem zrovna za Hunterem, abych ho vzala na procházku. Autobus právě zastavil na zastávce a já z okna viděla, že nastupuje slečna se slepeckou holí. Byla přibližně stejného věku jako já, možná mladší. Měla problémy, nemohla nahmatat dveře autobusu. Hned mě napadlo, že nejspíš není slepá odjakživa a že si teprve zvyká. Naštěstí byl hned vedle ní starší pán, který ji navedl. Dívka tedy nastoupila... a posadila se vedle mě. Ještě předtím si ohmatala sedačku a zeptala se, zda je tu volno. 

Odjakživa se slepoty bojím a slepých lidí je mi hrozně moc líto. Dle mého je to jedna z nejhorších věcí, která člověka může potkat... A jak jsme tak seděly vedle sebe, vnímala jsem rozdíl mezi námi. To, že ona tam sedí po tmě, zato já vnímám všechny barvy, světlo, stíny, lidi, tváře.. Bylo mi jí líto a chtěla jsem jí nějak pomoct, jenže jsem věděla, že ani nijak nemůžu a že nějaká lítost by jí ani nepomohla. Takový člověk žije v úplně jiném světě a musí si procházet něčím, co my si ani nedokážeme představit. Teda, já jsem to zkusila. Zkusila jsem si představit, že bych bez zraku měla cestovat po Praze a pohybovat se v hromadné dopravě, jako ona. Bylo to něco nepředstavitelného. Slečna měla (a má) můj obdiv.

Paula Lize | via Facebook

Autobus zastavil na konečné a lidé začali vystupovat. Zeptala jsem se slečny, jestli jí nemůžu nějak pomoct. Prostě jsem ji nemohla nechat stát na zastávce a s klidným svědomím odejít. Ona se mě jen skromně zeptala, jestli náhodou nejdu do metra. Sice jsem neměla v plánu tam jít, ale byl to kousek a i kdyby ne, chtěla jsem jí pomoct. Tak jsme se chytly za ruce a já ji pomalu vedla ulicí mezi lidmi, ze schodů, podchodem a k dalším schodům - až dolů do metra. Tam jsme společně počkaly a když metro dorazilo, dovedla jsem ji k sedačce. Tam mi poděkovala, rozloučily jsme se a já se vrátila zpátky nahoru a šla si po svém. 

Ten den jsem na ni nemohla přestat myslet. Byl to můj první kontakt se slepým (nebo nějak handicapovaným) člověkem. Místo toho, abych měla hezký pocit, že jsem jí pomohla, mě spíš mrazilo z toho, jak moc jsem s ní cítila. Ona sice vypadala tak nějak vyrovnaně a smířeně, dokonce chvíli i vtipkovala, ale co jiného jí zbývá.. 

Začala jsem přemýšlet o rozdílnosti našich problémů. Věci, které já dělám denně a považuji je za samozřejmost, ona vnímá daleko obtížněji a složitěji. Třeba takováhle cesta městem je pro ni boj. Kdežto pro mě je to něco automatického, co dělám denně a ani nad tím nepřemýšlím. A čím je ona jiná než já? Kdo rozhodl, že já uvidím a ona bude žít ve tmě? Tolik moc otázek.. Ještě mě to přeci může potkat. Třeba potká. A budu vzpomínat na ty časy, kdy jsem byla normální. Uvědomila jsem si (ale opravdu uvědomila, né jen jako klišé), že bych si měla vážit toho, že jsem zdravá a můžu normálně fungovat. Až zas budu příště nadávat, že mám nějaké problémy, měla bych si vzpomenout na ni a na to, že ona má ty problémy mnohonásobně větší a vůbec celý život je pro ni složitý. Nemá takové možnosti jako já. A toho si prostě musím vážit a nebrat to jako samozřejmost. Dá se paradoxně říct, že ta slepá dívka mi otevřela oči...

Instagram


2 komentáře:

  1. Tohle byl moc pěkný článek!
    Naprosto chápu Tvé rozporuplné myšlenky a pocity, taky bych je měla. Úplně se vidím v těch otázkách, které si pokládáš. Sama vždy takto folosofuju a a přemítám na vším. Proč má někdo ty možnosti a jiný ne? Proč si někdo váží všech věcí, třeba i úplných maličkostí a je s tím spokojen, a někdo má plné kufry věcí a stále mu to není dost? Proč lidi podvádějí, pomlouvají, proč jsou na sebe hnusní...? Miliony otázek a odpověď nám nikdo nesdělí.. Jen si tím motáme hlavy a chceme najít řešení nebo alespoň nabídnout nějakou pomoc.. Jenže z toho vyvstávají další otázky.. komu vlastně? A je vůbec nějaké řešení? (a už se do toho zamotávám, tak toho radši nechám... )
    Jsi moc hodná, že jsi jí pomohla dojít do metra! Jak sama říkáš, pro nás věci zcela banální, pro ni obrovský boj! Vždy je potom takový zvláštní pocit, ale buď na sebe hrdá, že jsi jí pomohla. Tolik lidí by se jen odpudivě koukalo a než aby podalo pomocnou ruku, radši se otočilo zády.

    worldaroundmissnothing.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za krásný komentář :-))

      Vymazat