New family member

Ahoj, vy, kteří jste sem zabloudili náhodou a čtete tento článek a vy, kteří (doufám, že vás pár je) sem jednou za čas zavítáte. :-)

Ač jsem měla slibů plnou pusu, už je to nějaký ten den, co jsem o sobě nedala vědět. Za těch pár dní se toho ale přihodilo tolik nového. A vlastně (skoro) celý můj život se otočil o 360 stupňů. A tenhle nový úhel jsem si zamilovala.

A co (KDO) za to může? Někdo tak maličký, že by ho někdo nešikovný mohl klidně i zašlápnout. Joo, máme štěně! <3 Dokonalého, maličkého, roztomilého, chlupatého, všetečného a šikovného raubíře - Maxíka. :) Malé bišoní miminko. Teda ono to miminko není už dávno, jsou mu 3 měsíce, ale pro mě je to někdo, o koho pečuju, dávám mu lásku, jídlo a hraju si s ním, tedy miminko. :)

To jen abyste věděli, uslyšíte o něm teď určitě dost často. (Třeba až se naučí sedni, budete se se mnou všichni povinně radovat! :D) Pořád mu něco povídám a vysvětluju (třeba proč ten fén tak řve nebo co to je ta věc, která vozí lidi nahoru a dolu), takže kdo mě vidí, si určitě říká, že jsem dobrej magor. Ale mně to vůbec nevadí. Taky ho pořád hrozně moc chválim, když udělá něco správně. :)

Jsem s ním šťastná jako blecha, tak doufám, že on je taky a že mu u nás bude krásně  <3

Mějte se úžasně jako já,

Vaše R.

What I eat and do .. (and super-hard today's training)

Jak by řekl přítel, už nebreč. :D jenže já si musím postěžovat (pochlubit se), jak jsem dneska vypustila duši na tréninku, kam jsem se připletla úplnou náhodou.

S tím, že jsem předminulý týden zaspala tělocvik, se chlubit moc nebudu. Poslední dobou mám na t zaspávání nějakou smůlu. No, chtěla jsem si to hodinu nějak nahradit, jenže k naší trenérce jsem se nedostala, snad každá její hodina se mi kryje se školou. Nebo bych si musela dát cvíčo hned po tom, které mám normálně v pátek ráno - a to bych umřela. Tak jsem se (s vyhlídkou menšího zla) zapsala na hodinu funkčního kruhového tréninku k jiné trenérce.

Prej menší zlo, pch.. říkala jsem si, když jsem šíleně zadýchaná dokončila 1. kolečko, které se skládalo z těch nejzákeřnějších cviků, které znám. :D doslova ze mě lilo a to jsem měla jen 2 minuty na odfrknutí, pití a jelo se znovu.. a pak zase. Měly jsme asi 17 cviků po 40 sekundách, mezitím bylo tak 15 sekund na přesunutí se na jiné "stanoviště" a vydechnutí (i když ne, ani to ne). Ta trenérka byla doslova šílená :D Ale .. tak správně! Připadala jsem si, jako když mezi námi pobíhá Jillian a sekýruje, ať děláme ty kliky hloubš, ať přidáme na tempu, ať ty ruce dáváme pořádně před sebe, ať zabereme a nepolevujeme atd atd.. řeknu vám, byla to hodinová šikana. :D samozřejmě to myslím ze srandy, takhle by měl vypadat každý trénink. A tuhle slečnu, která by mě opravdu nenechala ani vydechnout, bych nad sebou potřebovala při každém tréninku. Protože já jsem se nezastavila a ani jedinkrát jsem si nedovolila něco ošidit. Protože ona byla všude. Viděla všechno! Jeden cvik jste udělali špatně a ona to prostě viděla, i když byla třeba na druhé straně místnosti a stála u někoho jiného (bylo to skoro až děsivý!). Celkově mi tenhle trénink připadal jako hiit, až na to, že trval hodinu.
A to jsem se nezmínila, že předtím jsme se ještě rozehřívaly a to bylo taky pěkně svižný. A nakonec protažení, díky bohu za něj. 

Myslím, že tohle musel být v životě můj první opravdu drsný ténink. Obdivuji ty slečny, které toto absolvují pravidelně každý týden. Má to sice opravdu něco do sebe a věřím, že po čase si na tu náročnost člověk musí zvyknout, ale já jsem ráda, že moje trenérka zas až takový blázen není. (A to jsem si dřív myslela, že je.) Btw jsem zvědavá, jak zítra vstanu z postele, když jsem brečela už minulý týden.

Ale abych tu jen nebrečela... :) mám tu pár jídelních fotek :)

Včerejší večeře (teda její 1. část, nestačila, ještě jsem si pak šla pro ovofit ^^) : půlka uzeného tofu (miluju ho!!), paprika, salát a hummus se sezamovou pastou a rajčatovým pyré (další dokonalost)

Dnešní snídaně: jogurt (200g), banán (80g) a ořechové müsli (10g)

Dnešní rychlý oběd: celozrnná houska, vepřová šunka, hummus, salát, kaki

Aaa taky jedno po dnešku velice zasloužené vanilkové latte (bez cukru, ten je tam jen na parádu!) :D ten můj milovanej ví, jak mi udělat radost <3

Doufám, že si po přečtení neklepete na čelo. Takhle to hold vypadá, když lenoch cvičí, no. :D
Mějte se krásně! Já se zas brzo ozvu (zítra trávím celý den ve škole a přednášky jsou taak dlouhý...).

Vaše R.

Lenoch posiluje poprvé

Čtete správně - a ano, ten lenoch jsem já. Já, která jsem do posilovny v životě ani nepáchla, jsem si školní tělocvik zvolila právě v této formě. (I když vlastně celkem nedobrovolně, protože to byl jediný předmět, který nebyl narvaný nad kapacitu.) O tom už jsem se ale zmiňovala, teď bych se pro změnu ráda podělila a své první dojmy.

Jsem si moc dobře vědoma toho, že většina z vás tráví v posilovně hromadu času. A že se tam všichni vyznáte. A že vám bude připadat nepochopitelné, že jediné stroje, které umím pojmenovat, jsou rotoped a.... vlastně znám jen ten rotoped. :)

Ve svém volném čase posilovnu stále neplánuji, nemůžu ale říct, že by mě ta školní, kam jezdím jednou týdně, nebavila. Člověk se tam opravdu vybije a příjemně unaví (zničí!). Nečekám od toho žádné zázraky a hromadu svalů (kdyby ano, jezdím tam častěji než jednou týdně, ale já vlastně ani žádnou hromadu svalů nechci). Ale už jen ten pocit, že něco dělám, je krásný. Něco, co cítím i druhý, třetí a sakra i čtvrtýý den potom.

Asi je to tím, že jsem dlouho nic nedělala a nikdy jsem vlastně ani pořádně neposilovala. Jenom doma s vlastní váhou podle videí z youtube a tak :-D a nebo na aerobiku, kam jsem nějaký čas chodila, ale se cvičením na strojích se to nedá srovnávat. Je to pro mě něco úplně nového. A vlastně jsem začala i chápat, co na tom všechny tak baví. I když mě to vždycky neuvěřitelně zničí a cítím potom snad každý sval v těle, ten pocit je skvělej.

Naše tréninky začínají rozehřátím, většinou volím cyklo-trenažér (říká se tomu tak, ne? :D) tak na 10-15 minut. Tu skutečnost, že se zapotím už u toho, rozebírat nebudeme. :D Potom nějaké to protažení, každý podle potřeby a pak už se jde na hlavní část - kruhový trénink. Pokaždé je jiný a nikdy není zaměřen jen na jednu partii. Na každém stroji/pomůcce si odcvičíme vždy 15 cviků a pak hned střídáme. Jedeme celkem 3 kolečka, z toho se vystřídáme tak 10x. A po každém kole je krátká pauza na pití. :)

Snažím se makat poctivě (i když jednou jsem šidila cvik na TRX - takové to přitahování zadku a nohou, kdy "stojíte" na rukách, to mi nešlo!:D) a taky to pak hodně cítím. ^^ Ale říkám si, že tam chodím jen jednou týdně, tak do toho prostě dám všechno... :) Sice mi dělá obrovský problém vstávat ráno před šestou a už v půl osmé se rozehřívat (nejsem moc ranní ptáče :D), navíc ráno nemám ani trochu chuť na snídani, ale když už jsem tam, ta únava ze mě nějakým zázrakem spadne a jsem ráda, že jsem se dokopala. (Aby taky ne, když budu mít zápočet jen za docházku :D). A máme úžasnou trenérku, hodně milou, ale zároveň tak zapálenou, že nás nenechá vydechnout - a přesně takovou já potřebuju. Protože kdyby to bylo lážo plážo ve stylu dělejte si co chcete, vím, že bych to flákala. Kdežto takhle, když mezi námi chodí, podporuje, radí, co a jak máme dělat, kolikrát někoho opraví, když dělá cvik špatně, to je dobré.

Takže závěr pro mě... posilovna není špatná :) Ale asi nebudu z těch, kteří tam tráví dny i noci včetně svátků a Vánoc :D Možná by mě trošku lákalo, začít někam chodit, ale stejně bych tam většinu času trávila na běžeckém páse (ten mě vždy bavil!) - a to si můžu radši jít zaběhat ven (je to zadarmo). Na stroje bych stejně sama nešla, ono je to asi jiné, když vám někdo přesně řekne, co máte dělat, než když jste tam najednou sami. Navíc já nijak netoužím po budování svalů, spíš se snažím shodit tůček :D

Já se teď půjdu hezky vyspinkat, protože nechci zítra zaspat hodinu (jako dneska němčinu, brr...). :) Mějte se krásně! 

Srdcovky

Každý nějaké máme :) písničky, které nás pohladí, když je slyšíme, povzbudí nás nebo nám připomenou hezké chvíle. Někdy si u nich pobrečíme, jindy nám vykouzlí úsměv na tváři. Nejsou to jen písničky, které se nám líbí, protože ty přicházejí a odcházejí. Tyto však nikdy neodejdou a pokaždé, když je uslyšíme, sykneme na ostatní Pšt, ticho, poslouchej... tuhle miluju.

A tady jsou ty mé...

Do it with passion or not at all

Nebudu ale mluvit o vášni ke cvičení, zdravému životnímu stylu nebo jídlu (jak by se podle názvu blogu dalo očekávat). Tentokrát vám odhalím jinou část mé maličkosti. A to tu, která miluje kreslení. Už odmalička. Není to něco, čím bych vynikala a co by mi nějak šlo. Ale je to něco, co mě baví a naplňuje. Jsem schopná strávit celý večer kreslením jediného obrázku. Do pozadí si pustím nějakou hezkou hudbu, přepnu se do jakéhosi jiného módu :-D a už mě nic nevytrhne.

Můj nedostatek tkví v tom, že jsem se kresbě nikdy nevěnovala úplně naplno, nikdy jsem se nepřihlásila např. do kroužku, i když mě to moc lákalo. Jako malá jsem ale měla už tak dost koníčků (piáno, zpěv - sborový i sólový, herectví, flétnu, volejbal) a neustále jsem přelétávala z jednoho na druhý (vlastně jediný stálý a pořádný byl ten klavír). V hloubi duše jsem ale věděla, že kdybych najednou kreslit musela a stala by se z toho povinnost, nikdy by mě to nemohlo tolik bavit. Navíc jsem nikdy neměla ráda malování něčeho, co mi někdo nařídil. Třeba ve škole: "Tak a dneska budeme malovat budovu. Můžete si vybrat, namalujte třeba naší školu nebo kostel. A všichni budete používat vodovky. A vemte si na to papír ve formátu A4, jsou vzadu ve skříni. Tak, pusťte se do toho, máte na to čas do konce hodiny." Samé instrukce a rozkazy, jak to má vypadat, jak dlouho na tom mám dělat a co na to můžu použít. Prostě to nebylo to pravé.

Asi úplně nejraději kreslím lidi, jejich obličeje a výrazy. Především ženy. (Nebojte, nijak to nesouvisí s mou orientací, mám přítele a už přes 2 roky štastný vztah! :D) Nic jiného mi ani nejde (už jsem zkoušela zátiší a ... chudák hrnek nebo jablko!). A ani si moc nerozumím s barvami. Ale zato obyčejnou propiskou nepohrdnu. Asi proto, že většina mých kresbiček vznikne spontánně a já u sebe třeba zrovna mám jen propisku a linkovaný papír. Prostě mě popadne ta nálada a nedá se nic dělat. Jednou ve škole, když jsem ještě byla na střední, se hrozně táhla hodina češtiny, tak jsem si začala čmárat vedle sešitu na nějaký canc papíru obličej naší učitelky (nic hanlivého, dodnes na ní vzpomínám s úsměvem na rtech). Hodina sice za chvíli skončila, moje práce ale ne, ten den jsem si už moc poznámek nezapsala. :)

Tolik k okecávání... chtěla jsem vám jen odhalit další kousek sebe. Znovu říkám, nemyslím si, že bych uměla kreslit, možná, kdybych se tomu víc věnovala. Neovládám žádné techniky, v podstatě o kresbě nic nevím. Ale je to činnost, která mi přináší hezký pocit a uklidnění, jako jiným třeba běh, tanec, vaření nebo hra na nějaký nástroj. :)

Pumpkin Pie, veselý koláč do chmurného podzimního odpoledne.

Podzim jsem nikdy neměla ráda. Vždycky pro mě byl jen obdobím, které musím přečkat mezi milovaným létem a zimou (kterou bych nebýt Vánoc v lásce nejspíš taky neměla).
Nelíbí se mi mlha... nemám ráda vlhko a déšť. Chybí mi sluníčko. Teplota stéle klesá a klesá.. a já se musím víc a víc nabalovat. Ráno se mi nechce z postele, protože mě z ní netáhnou sluneční paprsky, prosvítající do pokoje skrz záclony, nýbrž jen tlumené světlo a chlad. Venku je čím dál víc bláta a louží.. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Ale nechci být jen negativní, sama dobře vím, že jsou tu i hezké stránky tohoto období, někteří na něj nedají dopustit a libují si v pohledu na měnící se přírodu (která je, musím uznat i já, kouzelná). Vzpomínám si, jak jsem jako malá chodívala s mamkou nebo babičkou sbírat kaštany a listí, které jsem si lisovala v knížkách. A nebo pouštět draky.

Přicházejícího podzimu jsem si poprvé všimla až dneska. Tento víkend trávím po 3 týdnech doma. V Praze jsem toto období tolik nevnímala, není tam tolik přírody, jako tady u nás (v malém městečku, které by kdejaký Pražák nazval venkovem a kdybych vám řekla název, ani byste netušili, kde ho hledat).

Je jen pár věcí, které mi na naší koleji chybí. Kromě vany, pejska a mojí nejlepší kamarádky je to taky trouba. Trouba = pečení. Proto když jsem přišla domů a uviděla v kuchyni 2 krásné malé dýně, dostala jsem úžasný nápad. Bude se péct!

Na internetu jsem předtím vídala spoustu receptů na nejrůznější dýňové buchty, koláčky, muffiny či chleby. A nikdy jsem nic z toho nezkusila, většinou, když se doma objevil dýně, mamka ji využila na dýňovou polévku a bylo. Mimochodem výbornou dýňovou polévku. Tentokrát jsem ale byla rychlejší já, hohoo. Rozhodla jsem se pro klasický Pumpkin pie. (Z klasického jsem udělala zdravější verzi, ale budeme tomu říkat klasický a basta.) V Americe a Kanadě si ho vychutnávají na Den díkůvzdání, který je za 3 dny, tak můžeme říkat, že slavíme taky.

Tak, pokud jsem vás nalákala, honem ukradněte mamince dýni hokkaido, než z ní udělá polévku, připravte si zbytek ingrediencí a jde se péct! :)

Budete potřebovat:

1 malá hokkaido
2 hrnky clz. mouky
4-5 PL medu
1 prdopeč
1 lžička soli
1/2 hrnku mléka
3 vejce
máslo (na vymazání formy)

The End

Jako když vás pustěj z vězení. Díkybohu ten pocit sice neznám, troufám si ale tvrdit, že dnes zažívám podobný. Konec vln - yeees! 4 týdny jsem si odpykala, pustila jsem se i do pátého, ale včera večer mi něco říkalo, že to už stačí. Prostě jsem věděla, že je konec. 

Bez proteinu to bylo těžší, než jsem myslela. Má anitisympatie k samotnému nechucenému tvarohu se prohloubila. Z vajec se mi dělá šoufl ještě ted. A kuřecí maso nebudu chtít cítit ještě hodně dlouho. Zvažovala jsem už i vegetariánství. (Nee, to si dělám srandu, já maso normálně miluju, ale za poslední měsíc ho bylo až až.) Díky bohu, ale opravdu veliké díky za tofu. Nejlépe to uzené. Na to jsem se vždycky těšila, to mě drželo při chuti i v nízkosacharidové dny. :) Dala jsem si ho dokonce i dnes k obědu (a to už nevlním) a myslím, že ho ani nepřestanu kupovat. 

Už mi chybělo ovoce. A burákové máslo. A pečivo. A tousty. :-) to všechno si teď můžu dát, ale zase né v přehnané míře. Nějaký čas se chci ještě držet potravin, které jsem jedla během vln. Sem tam něco přidám. Ale už nebudu hýbat se sacharidy a pojedu každý den to stejné - průměr. :) 

Ale na co se těším snad nejvíc je tohle! Flapjacky! Nejde ani říct, jak strašně je mám ráda. :D Z těchto čtyř variant jsem 3 ještě nikdy neměla, proto se těším ještě víc. Myslím, že nejchutnější pro mě bude jednoznačně s kešu a kokosem. Ale asi nejzvědavější jsem na vlašské ořechy&datle. :) Ta čokoláda mě taky moc láká.

A ještě něco jsem vám chtěla povědět, v sobotu jsem měla volný den. Perfektní završení vln. :D trošku jsem se inspirovala u 30ti denní výzvy, kde celý týden dodržují jídelníček a každou neděli mají volno. Já jsem si volno dala celkem 2x a stačilo. Ale bylo to skvělé, měla jsem tolik dobrot (a ani mi nebylo špatně! :D).